Slovo, jenž Tebe, mne a světy stačí nést,

svým slovem nesu já a hájím jeho zvěst.

Angelus Silesius

ze sbírky Poutník Cherubínský

Výtah z českého překladu knihy Rudolfa Steinera

Eurythmie

jako viditelná mluva.

...

    Umění musí působit samo sebou, musí působit jako něco samozřejmého. Uchopováním podstaty Eurytmie je zároveň uchopováním člověka jako takového. Žádné jiné umění nemá prostředky jež by byly tak  blízké člověku jako Eurytmie.

    Jistě, tanec či herectví jsou již docela blizoučko, ale v herectví  samém slouží to, co člověka vytváří ze sebe samého, pro napodobení toho, co je v člověku samém tady na Zemi již předem dáno a pěstováno. Že se více zřetelněji poukazuje na rozšíření toho, co se ve fyzickém světě člověka již nachází a to hlavně ve spojitosti s mluvou. V tanci pak se nechává do pohybu vproudit to, co žije v lidských emocích, vůli, v tom co člověk zde na zemi má a s čím se ve fyzickém světě setkává.

    V Eurytmii jde o to, co není u člověka v jeho běžném fyzickém životě, co musí být teprve vytvořeno, a to z ducha. Též to co dnes můžeme z Eurytmie zažívat ve fyzickém světe, je pouhá část jí samé.

    Bereme-li v potaz běžnou mluvu, tak jako v herectví, je to jiné, než chceme-li ztvárňovat samotnou řeč, vždyť je to samostatná bytost, jež z člověka vychází. Právě tak eurytmii je třeba uchopovat jakožto původní výtvor. Jak se praví v Janově Evangeliu: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bohem., v tom čase ještě lidé vnímali co je vše v tomto pojmu Slova ukryto. – v té ideji – celý člověk jako éterná bytost - živoucí organismus. Tato stále v pohybu vznikající a zanikající bytost – tak jak forma a tvary tohoto jsou zjeveny pro nás ve všech hláskách, jimiž formujeme to, co má vproudit do obsahu naší mluvy. Kdyby se jednou vyslovily všechny hlásky od A až to Z (dnes v trochu jiném uspořádání než dříve) – pak by se nám zjevil éterný člověk . Ale éterné tělo přece nesu v sobě stále,co tedy činím, když vyslovuji celou abecedu? Nořím se do podoby svého éterného těla a sděluji ji vzduchu. Zpodobnuji ve vzduchu své éterné tělo. Stojí-li před námi člověk, člověk ve svých článcích, a pronáší-li nějaké slovo, noří se svým vědomím  do éterného těla a zjevuje nám jeho malý střípek. Porozumíme-li tomu správně, v úžasu musíme stanout před nejpozoruhodnější metamorfózou lidského vývoje. Neboť co představuje éterné tělo? Chová v sobě všechny ty síly růstu, života, ale též to, co nese celou lidskou pamět. To vše přenášíme do formování vzduchu, mluvíme-li. Vtiskujeme do vzduchu nitro člověka, uplatňující se v éterném těle.

    Když sestavujeme hlásky, vzniká slovo. Sestavíme-li jej od počátku do konce abecedy – vzniká podivuhodné slovo. Slovo, jež obsahuje veškerá možná slova řeči – tak jak současně obsahuje toto slovo člověka v jeho éterné podobě. Ěterný člověk – to jest ono slovo zahrnující v sobě celou abecedu. Vysloví-li člověk celou abecedu, pak vysloví sebe a tím i celý svět. Pak každé jednotlivé běžné slovo je částí tohoto světa.

    Co je však základem hlásky samotné? Vše to z lidského nitra, co je možné zažít citově – to jež se pak projevuje v éterném těle.

     Tak jako se rodí fyzický člověk z lůna, tak též tento éterný člověk z hlásek abecedy se tvaruje hrtanem a jeho okolními orgány. Jenomže hrtan je liší od lůna a to tím, že působí v neustálém tvoření. Takže ve slovech vznikají částečky člověka, a pokud bychom obsáhli všechna slova řeči (snad jednou), skrze působení hrtanu bychom stvořili celého éterného člověka v jeho vzdušné podobě. Tvořit bychom museli však v časovém sledu, postupně, jako porod , jež se ustavičně uskutečnuje. Mluvíme-li, naše mluva je pokaždé částí tohoto zrození éterného člověka.

    V mluvě jde tedy o tvořivou činnost, jež tryská z nejhlubší hlubiny vesmírného života. Uvědomíme-li si toto, získáme úctu k tomuto tvůrčímu procesu, do něhož jsme jako umělci postaveni.

    V umění potřebujeme něco, co zasadí celého člověka v nás do živé podstaty světa. Co víc nás může zasasit do této živoucí podstaty světa nežli uvědomění si, jak souvisí mluva se vznikem člověka? Při každém slově proneseném člověkem, uskutečňuje se část toho, co bylo v pradávných dobách stvořením člověka. Kdykoliv mluvíme, přenášíme se zpět do vesmírného zrození člověka.

    Vezmeme-li si příkladem hlásku A, pak zažíváme vše co směřuje k sebepoznání. Nakonec jde o to, poznat člověka. Ale přičemž je to tajuplný proces, dospívat k takovémuto poznání, poznání o člověku. Teprve až pronikneme k člověku v celé jeho plnosti, pak staneme před touto bytostí zcela naplněni úžasem. Proto je člověk, jenž se diví, diví sám sobě, své pravé bytosti, člověk na svém nejvyšším, ideálním stupni vývoje, zažívajíc v sobě to, co je v něm božské – tento člověk sám je A.

    Začneme-li pak tímto A (je zajímavé zažívat hned na začátku zároveň i svou dokonalost na "konci") a přejdeme přes B (člověka v jeho domě, v jeho tělesné schráně) k C a dalším hláskám, pak zažíváme to, čím je člověk ve vesmíru. Každá hláska nám vypoví něco o člověku. A dorazíme-li až ke konci abecedy, budeme mít před sebou v hláskách celou moudrost o člověku. Neboť éterné tělo je moudrostí o člověku. Je pamětí lidsta v v kosmu a zároveň jeho silami vystavování.

    Když si představíme, že řeč celého člověka vychází z hrtanu, tak jako fyzický člověk vychází jako dítko z dělohy, že tento celý člověk ve své asi tak pětatřicetileté dokonalosti vychází z celku vesmíru, že je člověk vysloven z vesmíru obdobně, jako je  slovo vysloveno z nás, pak jsme dospěli k tomu, že se nám člověk jeví ve své podobě, v celém své postavě (gestalt), jako slovo, které bylo vysloveno.

    To co je základem eurytmie: člověk stojí před námi jako hotový tvar, ale tento tvar vzešel z pohybu. Z prapůvodních forem pohybu, vyvstávajících jedna za druhou. Když rozvíjíme eurytmii, vracíme se k těmto prapůvodním pohybům. Co dělá můj stvořitel ve mně, z prapůvodní podstaty světa? Bůh eurytmizuje. A tím jak eurytmizuje, vzniká jako výsledek lidská postava.

    Eurytmie, a právě jen eurytmie používá člověka jako své části, svého prostředku, zde vidíme nejhlouběji do souvislosti člověka s podstatou celého světa.

    Neboť uvažte, na počátku nevíme zcela dobře, v čem spočívá lidská krása. Ale když pak zažíváme v eurytmických gestech opakující se pohyby, jež konal Bůh-Svořitel pro člověka, jak zformoval z pohybu lidskou postavu v její kráse, pak přicházíme blíže k tomu, co je skryto za otázkou Jak se tvoří krása člověka? V eurytmických gestech  je pokračování božského pohybu, božského tvarování člověka.

...

Lenka Neradilová

(text vyňat, zkrácen)